Corso Porta Nuova |
V Itálii jsem se snažili (pokud to šlo) parkovat vždy v krytých nebo podzemních garážích a mohu napsat, že se nám to plně vyplatilo. Nejen, že parkovné v těchto garážích nebylo drahé, ale hlavně bylo auto pěkně v chládku, chráněné před slunečním žárem. Navíc byla auta pod stálým dohledem obsluhy prostřednictvím kamer. A tak, když jsme auto opouštěli na delší čas, vždy jsme se snažili umístit vůz v (pokud bylo k mání) podzemním nebo krytém parkovišti.
Amfiteátr ve Veroně |
Verona, ležící na úpatí pohoří Monti Lessini, má dnes kolem dvě stě padesáti tisíc obyvatel a patří mezi nejbohatší italská města. Toto starobylé místo láká spoustu turistů památkami a svou historií, která sahá až do keltských a etruských dob. Za římské říše se Verona stala prosperující kolonií a v této době zažila největší rozmach. Později ve 12. a 13. století prosperovala jako samostatný městský stát. Ještě později se ocitla pod nadvládou různých pánů od místních rodových vládců přes Benátčany, Francouze i Habsburky. Z područí nadvlády se vymanila až připojením ke sjednocené Itálii. Město si tak uchovalo památky z mnoha období od antiky přes středověk až po baroko. Samotné město leží na řece Adige, přes kterou jsou postaveny historické i novodobé mosty. Historické centrum, kde najdeme ty nejzajímavější památky, vymezují původní dochované hradby.
Verona dýchá historií |
Opravdovým skvostem a jeden z nejvíce zdobených kostelů v severní Itálii je románský kostel San Zeno Maggiore z 12.-13. století se zvláštním dřevěným stropem a dveřmi s bronzovými reliéfy. Kostel stojí na tichém náměstí Piaza SanZeno na okraji starého města už od 12.-13. století nad hrobem patrona
Tichá ulička bez turistů... |
My jsme prohlídce starého města věnovali asi 4,5 hodiny. Bylo vedro, teploty se blížili ke 28°C a tak jsme se drželi spíše ve stínu starobylých uliček, které v některých místech byly turisty přeplněny k prasknutí. Raději jsme tedy hledali klidnější místa, kde jsme mohli naplno nasát atmosféru historických památek.
Živé sochy jsou k vidění nejen ve Veroně |
Samozřejmě, že jsme v poledním teple neodolali pořádné porci pravé italské zmrzliny, kterou cukrárny (italsky pasticceria) a speciální krámky se zmrzlinou (gelateria) nabízely na každém rohu. Italská zmrzlina je velmi sytá a tak jsme navíc ušetřili za oběd. Stejně jako se zmrzlinou, bylo možné se všude setkat s živými sochami - turista, který věnoval "soše" nějakou minci byl odměněn tím, že provedla nějaký pohyb - jev známý i z jiných evropských měst.
Zajímavý zážitek jsme měli cestou zpátky k autu, kdy jsme chvilku odpočívali na náměstí u Amfiteátru. Byli jsme tu svědky policejní razie zřejmě proti prodejcům drog. Prodejci se ale svého zboží zbavili tak, že sáčky rychle zahrabali do obrovských květináčů s palmami. Policisté pak dobrých dvacet minut zeminu pod palmami prohrabávali a vybírali uschované sáčky. Po tomto nečekaném zpestření a krátkém občerstvení jsme už směřovali k parkovišti, které jsme kupodivu bezpečně našli. Zaplatili jsme parkovné, které stálo 2 Eura, nastavili navigaci a směle se prodrali hustým pátečním provozem ven z města.
Řeka Adige a Ponte di Pietra |
Z Verony jsme zamířili k dálnici A4 a po nezbytném projetí mýtné brány jsme se rozjeli dál směrem na Vicenzu. U Vincenzy jsme měli v plánu navštívit historickou renesanční budovu Villa Rotonda od architekta Andrea Palladia, který se při této stavbě nechal výrazně inspirovat architekturou starověkého Říma. Vila je též známá pod názvy La Rotonda, Villa Capra nebo Villa Almerico a patří k nejvýznamnějším stavbám v dějinách architektury. Vila byla vystavěna v letech 1566–1571 a od roku 1994 je zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO. Bohužel v době naší návštěvy nebylo z nějakého důvodu možné vilu navštívit. Společně s dalšími potenciálními návštěvníky jsme zůstali stát před zavřenou bránou a marně jsme hledali nějaké instrukce pro turisty. Nedalo se nic jiného dělat, než si alespoň při procházce prohlédnout okolí. Potom jsme nasedli do auta a jeli do historického města Vicenza, vzdáleného jen jeden kilometr jízdy.
Vicenza má přes sto tisíc obyvatel a je ve světě známá svou renesanční architekturou. Velké množství paláců a různých dalších staveb ve městě postavil už zmíněný rodák Andera Palladio (1508 – 1580). Ve středu města se nachází známé Palladiovo dílo – Palazzo della Ragione, kterému se říká basilica. Byla to původně radnice, kterou ze všech stran obklopují náměstí, okolo kterých stojí další Palladiovy budovy jako například známé Loggia del Capitaniato z roku 1571. Ve Vincenze najdeme také nejstarší kamenné (v přeneseném slova smyslu - je ze dřeva, betonu a malty) divadlo v Evropě. Divadlo se nazývá Teatro Olimpico a za zemřelého Palladia tuto stavbu dokončil jeho žák Scamozzi. Z významných staveb, které mají jiného autora než Palladia jmenujme alespoň kostel San Lorenzo s gotickým kamenným portálem, chrám Santa Corona a třeba několik architektonicky pěkných mostů přes řeku Retrone.
My jsme ve městě zaparkovali na klidném místě (s parkovacím automatem) u řeky Bacchiglione pod vysokými stromy a šli se podívat směrem k centru. Z Verony jsme už byli příliš unaveni davy turistů, a tak jsme volili klidnější části města a vstřebávali italský městský život. U parku na Via Arzignano jsme navštívili opuštěný Jolly bar, kde jsme si dopřáli občerstvení a dobrou italskou kávu. Na Itálii je úžasné, že i v zapadlém baru najdete velmi úslužnou a ochotnou obsluhu.
Po prohlídce města jsme pokračovali dál v cestě. Kousek od Vicenzy jsme na dálnici A4 natankovali tentokrát u čerpací stanice Agip. Tankování v Itálii má trochu odlišná specifika než u nás. V první řadě v názvech pohonných hmot. Benzín Natural (bezolovnatý) se v Itálii nazývá Benzina Senza piombo (95) a stojan s naftou má nápis Diesel. Pro LPG musíte zajet ke stojanu označeném „Gas Liquido Propano“, „Gasauto“ nebo „GPL“. Čerpací stanice na dálnicích mají otevřeno nonstop. Na ostatních silnicích a v obcích mají menší čerpací stanice otevřeno většinou od 7.00 do 12.30 hod. a od 15.30 do 19.30 hod. U větších pump se dá mimo otvírací dobu zaplatit a natankovat u automatu. U velké většiny čerpacích stanic, ať už malých nebo velkých je u stojanů vždy přítomen člen obsluhy, který vám sám natankuje. Stačí jen říct kolik paliva chcete. Zaplatit pak jdete sami k pokladně, nebo dáte peníze obsluze, která vám případné drobné od pokladny donese zpět. Na čerpacích stanicích u dálnic najdete vždy větší či menší občerstvení, kde si můžete dát italskou černou kávu (italsky "caffè"). Stojí vždy 1Euro a dostanete ji v malinkém šálku tak na jeden možná dva loky. Je výborná, silná a zaručeně vás před další cestou probere.
My jsme sice chtěli udělat ještě krátkou zastávku v městě Padova, ale od té jsme nakonec z časových důvodů upustili a uháněli po "áčtyrce" k našemu dalšímu objednanému hotelu Bepi Ciosoto v obci Malcontenta. Z dálnice A4 jsme sjeli kousek od města Mestre a vydali se směrem na jih okolo ohromného nákladního přístavu Porto Marghera až do Malcontenty. Abychom zůstali věrni tradici, okolo přístavu jsme trochu bloudili, ale zato jsme si mohli prohlédnout přístavní sklady, mola i lodě. Nakonec jsme v pořádku zaparkovali na malém parkovišti před hotelem.
Hotýlek Bepi Ciosoto |
Malcontenta |
Městečko nebylo těžké projít od jednoho konce ke druhému a mimo vily Foscari, jsme nenarazili na nic zajímavého. Nakonec jsme zůstali sedět u malého stolečku na chodníku u ristorantu Palladio na náměstíčku proti kostelíku a vychutnávali jsme jsme italské vínko, pivo Heineken a poklidný teplý večer v zapadlém městečku. Poseděli jsme tak do pozdního večera přímo u křižovatky, ale žádná auta nás nerušila. Jen sem tam projela mládež na skůtrech nebo na kolech. Ano, i taková je Itálie, nudná a ospalá.
Videoprezentace z Verony:
Mapa trasy:
Zobrazit místo Přes Veronu do Malcontenty na větší mapě
Předcházející část Na začátek Pokračování příště.